Léta normalizace - disent

28. května 2006 v 9:54 | Ing. Ladislav Novák -prameny |  Dějiny nové doby

Literatura; Výtvarné umění; Divadlo; Film; Hudba

Někteří českoslovenští spisovatelé (Václav Havel, Pavel Kohout ad.) kritizovali během IV. sjezdu československých spisovatelů v roce 1967 politické poměry v zemi.
Pro 60. léta byla charakteristická tzv.divadla malých forem - divadlo Na zábradlí, Semafor (Šlitr, Suchý), brněnské divadlo Husa na provázku nebo liberecká Ypsilonka. Pozornost čtenářské obce vzbudily v 60. letech knihy Jana Otčenáška Občan Brych nebo román Přestřelka od Jana Procházky a Opožděné reportáže Ladislava Mňačka.
Významnými autory píšícími v 60. letech byl např. Vladimír Páral, Bohumil Hrabal nebo Ladislav Fuks. Významnými divadly 60. let byly např. Divadlo Za branou nebo Činoherní klub. Mladá generace poslouchala zahraniční Radio Luxemburg , kde mohla slyšet populární rokenrolové a beatové idoly, z jejichž hudby se inspirovala i řada českých hudebníků např. Miki Volek nebo skupina Olympik.
Významnou roli ve společnosti 60. let sehrály kulturní časopisy - Literární noviny, Plamen, Dějiny a současnost a Tvář. Vedle oficiálního socialistickorealistického výtvarného umění se v 60. letech začali prosazovat umělci jako Mikuláš Medek, Vladimír Boudník nebo kolážista Jiří Kolář.
Velkou popularitu si v 60. letech získal kreslený humor, často s politickým podtextem - kresby Vladimíra Jiránka, Vladimíra Renčína, Pavla Kantorka a dalších.
Skutečného vrcholu dosáhl v 60. letech československý film - Elmar Klos a Jan Kadár (Obchod na korze) a Jiří Menzel (Ostře sledované vlaky) získali Oskara; Oskary; mezi nejlepší patřily filmy Miloše Formana, Vojtěcha Jasného či Františka Vláčila. Představiteli oficiální populární hudby 60. let byli např. Karel Vlach, Karel Krautgartner nebo Gustav Brom.

Uvolňování diktátorského komunistického režimu v Československu v 60. letech.

V 60. letech získali hlasy takzvaní reformní komunisté, mezi které patřili Ota Šik či Alexandr Dubček. Prezidentem se stal po odstoupivším Novotném generál Ludvík Svoboda.
Veškeré reformní pokusy v ČSSR byly násilně zastaveny vpádem vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968. Přes silný policejní dozor a cenzuru byl vydáván samizdat - písemně vyjádřené názory a literární díla mnoha intelektuálů, umělců i disidentů.
Vznikla sdružení, která požadovala dodržování Listiny základních práv a svobod - Charta 77 či Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. V 60. letech byla částečně realizována ekonomická;hospodářská reforma.
V lednu 1968 stanul v čele KSČ Alexandr Dubček. Od dubna 1969 stál v čele režimu Gustáv Husák. Na protest proti lhostejnosi lidí k sovětské okupaci se veřejně upálili Jan Palach a Jan Zajíc. Mezi zakázaná rádia vysílající do Československa ze Západu patřil například Hlas Ameriky či Rádio Svobodná Evropa. Od roku 1987 stanul v čele vlády Milouš Jakeš. V lednu 1969 se Československo stalo federací.

Hospodářská a politická krize; Novotný odchází; Pražské jaro; Výhružky; Invaze; Kapitulace

Prvním tajemníkem KSČ se stal Alexander Dubček, na kterém se shodla reformátorská i konzervativní část strany. Na jaře 1968 se výrazně uvolňují poměry ve všech sférách života.
A.Dubček vyhlásil tzv. Akční program KSČ, jehož uplatnění mělo vést k demokratizaci strany a společnosti, svobodě projevu, sdružování a spolčování. V červnu 1968 publikuje Ludvík Vaculík manifest 2 000 slov, který KSČ vybízí k vytvoření demokracie západního typu a k němuž se svými podpisy připojily desetitisíce občanů.
V noci na 21. srpna 1968 překročila vojska Varšavské smlouvy hranice ČSSR. A. Dubček a jeho spolupracovníci byli v Moskvě vydíráním donuceni k podepsání protokolu v němž se mimo jiné zavazovali potlačit občanské svobody nabyté během Pražského jara.
Na počátku 60. let se hroutí třetí pětiletka a nastává vleklá hospodářská krize. Na počátku 60. let se již KSČ nedaří umlčet hlasy zejména mladé generace volající po změnách v hospodářství, kultuře a politice; kritika se začíná projevovat i uvnitř samotné vládnoucí strany.
V lednu 1968 byl Antonín Novotný odstaven z vedení KSČ a nadále zůstal jen prezidentem. Na jaře roku 1968 střídá Antonína Novotného ve funkci prezidenta Ludvík Svoboda. Na jaře roku 1968 byly obnoveny organizace Junák a Sokol, které byly po Únoru zakázány.
Během Pražského jara proběhla další vlna rehabilitací, v rámci níž bylo očištěno mnoho politických vězňů, např. Milada Horáková nebo Heliodor Píka. Akční plán KSČ počítal s federalizací státu.
Uvolnění poměrů během Pražského jara kritizovaly komunistické vlády východoevropských států včetně SSSR a vyhrožovaly ČSSR vojenským zásahem.
Odpůrci obrodného procesu v ČSSR - Vasil Biľak, Alois Indra, Drahomír Kolder - napsali na žádost sovětského vedení; Brežněva; Moskvy;SSSR dopis, v němž žádali o ozbrojený zásah proti údajné kontrarevoluci. Během srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy byli odvlečeni hlavní představitelé Pražského jara včetně A. Dubčeka do SSSR;Moskvy. Během Pražského jara vzniká Klub angažovaných nestraníků, který se snaží narušit mocenský monopol KSČ.

" Národní " komunismus; Disent; Krize východního bloku

Od počátku 70. let začínají v komunistických zemích vznikat tzv. disidentská hnutí kritizující poměry v zemi a usilující o jejich zmírnění - např. Charta 77, Helsinská skupina lidských práv a další.
V roce 1980 zachvátila Polsko vlna stávek pod vedením nezávislého odborového svazu Solidarita v čele s Lechem Walesou. Po porážce povstání v Maďarsku v roce 1956 byl do čela komunistů Moskvou dosazen János Kádár, který vydržel u moci až do 80. let.
Komunistický režim v Maďarsku po roce 1956 byl relativně umírněný: bylo povoleno omezené soukromé podnikání, byla zahájena politika národního smíření atd.
Od roku 1956 byl u moci v Polsku Wladyslaw Gomulka, který utužil poměry v zemi; jeho vláda však vyvolala roku 1970 dělnické bouře a Gomulka byl donucen k rezignaci. Gomulkův nástupce Edward Gierek se pokusil uklidnit situaci v Polsku zvýšením životní úrovně občanů, ale jeho snahy skončily obrovským zadlužením země a hospodářskou krizí koncem 70. let.
Komunistický režim v Rumunsku vedený od roku 1965 Nikolaem Ceauseskem byl relativně nezávislý na Moskvě a v pozdějších letech se zvrhl v krvavou osobní diktaturu Ceauseska.
Mezi východoevropské státy, které byly nejvěrnější Moskvě, patřilo bezesporu Bulharsko a Německá demokratická republika.
Albánie odmítla po Stalinově smrti destalinizaci a přerušila se SSSR styky. Na SSSR nezávislý komunistický režim v Jugoslávii byl v rukou jednoho muže - maršála Tita. Komunistické vlády se snažily disidentská hnutí potírat - disidenti byli propouštěni ze zaměstnání, nuceni k emigraci nebo zavíráni do vězení.
První zemí východního bloku, kde došlo k otevřené krizi komunistického systému, bylo roku 1980 Polsko. Protestní akce v Polsku vedené hnutím Solidarita byly v prosinci roku 1981 potlačeny a moc v zemi převzala vojenská vláda vedená generálem Wojciechem Jaruzelským, která vyhlásila výjimečný stav.
V roce 1978 byl zvolen papežem polský kardinál Karol Wojtyla a přijal jméno Jan Pavel II. Hospodářská krize druhé poloviny 70. let zasáhla i komunistický blok, který se proti ní snažil bojovat drancováním přírodního bohatství a dalším zadlužováním zemí, což vedlo k otevřené krizi komunistického systému.

Život v komunismu a disent s Chartou 77

Komunisté v čele s Gustávem Husákem dokončili počátkem 70. let tzv. normalizaci, lidé opět nesměli cestovat a zavládla tvrdá cenzura. V roce 1975 se stal po sesazení Ludvíka Svobody prezidentem Gustáv Husák.
Opozice se sjednotila v otázce lidských práv po podpisu československé vlády pod Závěrečný akt Helsinské konference v roce 1975.
Na konci roku 1976 vznikla občanská iniciativa Charta 77. Na konci ledna 1977 bylo mnoho umělců donuceno v Národním divadle před objektivy kamer podepsat prohlášení proti Chartě, tzv. Antichartu. Aby zastrašily odpůrce, proběhly v letech 1971-1972 první politické procesy.
V roce 1974 byla otevřena první trasa pražského metra. V roce 1978 se z propagandistických důvodů uskutečnil první let československého kosmonauta Vladimíra Remka do vesmíru na palubě sovětské rakety.
Komunistická vláda si vybrala velkou daň na životním prostředí, severní Čechy patří mezi ekologicky nejzničenější oblasti v Evropě. Proti komunistické diktatuře se začal formovat jakýsi odboj neboli disent.
Prvními mluvčími Charty 77 byli ministr zahraničí z roku 1968 Jiří Hájek, filozof Jan Patočka a dramatik Václav Havel.
Do listopadu 1989 podepsalo Chartu 77 jen 2000 občanů. V roce 1983 byla vybudována Nová scéna Národního divadla.

Kultura za normalizace a exil

Za normalizace byla obnovena cenzura tisku, rozhlasového a televizního vysílání i umělecké tvorby. V zahraničí pomáhali exulanti - Josef Škvorecký s nakladatelstvím 68 Publishers, Pavel Tigrid a jeho Svědectví, nejproslulejším se stal Milan Kundera.
Pod nátlakem cenzury začala vznikat podzemní kultura zvaná underground. Hlavními představiteli undergroundu byli filozof Egon Bondy a básník Ivan Martin Jirous.
Autoři, kteří se nemohli prezentovat skrze veřejné vydavatelství, využívali prezentování formou samizdatu. Samizdat byl velice produktivní, například v edici Petlice pod vedením Ludvíka Vaculíka vyšlo několik set titulů.
V divadelní sféře se stalo velmi populární duo Z. Svěrák a L. Smoljak a jejich Divadlo Járy Cimrmana. Mezi nejavantgardnější skupiny patřila v 80. letech Pražská pětka.
Ve filmu se občas podařilo proniknout i přes cenzuru známým režisérům jako jsou: Karel Kachyňa, Jiří Menzel, Zdeněk Svěrák nebo Slovák Juraj Jakubisko.
V televizi patřil mezi scénáristy státních propagačních seriálů hlavně Jaroslav Dietl. Hlavním představitelem populární hudby v době normalizace byl Karel Gott.
Cenzura zašla tak daleko, že se dokonce v rámci "odzápadnění" musely kapely s anglickým názvem přejmenovat na český - z Greenhorns se stali Zelenáči, Rangers se přejmenovali na Plavce. Mezi nejznámější undergroundové kapely patří Plastic People of the Universe.

Federace; Živé pochodně; Nástup Gustáva Husáka; Čistky

V říjnu 1968 si Brežněv na československé vládě vynutil podpis smlouvy o tzv. dočasném pobytu sovětských vojsk v ČSSR. V lednu 1969 se na protest proti obnovení cenzury upálil Jan Palach, dvacetiletý student filozofické fakulty.
Na konci října 1968 schválil parlament ČSSR federalizaci československého státu, to znamená, že se ČSSR skládala ze dvou národních republik.
Bývalí vůdci Pražského jara plnili po návratu z Moskvy rozkazy sovětské direktivy a mnoho (převážně mladých) lidí bylo velmi zklamáno.
Po Janu Palachovi se na protest proti postupnému utužování poměrů v ČSSR upálil student Jan Zajíc a dělník Evžen Plocek. V dubnu 1969 byl odvolán z čela KSČ A. Dubček a na jeho místo nastoupil G. Husák. Gustáv Husák se stal symbolem tzv.normalizace - likvidace obrodného procesu, který proběhl na jaře 1968 a návratu k "normálním" poměrům před rokem 1968.
Protestní demonstrace;akce konající se u příležitosti prvního výročí srpnové invaze byly Husákovou vládou krvavě a nekompromisně potlačeny.
V lednu 1970 začaly politické čistky na všech pracovištích - vyloučení ze strany nebo obvinění ze sympatií k Pražskému jaru znamenalo ztrátu zaměstnání.
Mnoho lidí se po roce 1968 rozhodlo odejít do emigrace;zahraničí; ze země jich tak odešlo téměř 130 000; mezi nimi mnoho vynikajících vědců, umělců a sportovců. G. Husák po svém dosazení do čela KSČ obnovil cenzuru a provedl rozsáhlé čistky v armádě a policii.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Aktuální články

Reklama